Secret gig

Brno nemělo chybu. Nezapomenutelné, není třeba rozepisovat se. Je to moje t.a.j.e.m.s.t.v.í:-)

Foto Adam Krátký, 5 let

Děkuju, Bože, za kamarády.

Kdo chodí tmami

"Snad každý z nás má přítele, s nímž se instinktivně dává do řeči, je-li sám. U mě to je Josef Florian, " říká kdesi váš tatínek. Měl někoho takového i po roce 1941?
J: Takového druhu ne. Florian byl v tatínkově životě veliká šance, přišel k němu mladý, když potřeboval orientaci.

Máte vy někoho takového?
J: Nevzpomínám si.

Není takovou osobou pro vás sám Bohuslav Reynek?
J: Teď už ne. Musíte si uvědomit, že když je někdo dvacet třicet let pryč, vytratí se z mysli. Každodenní přítomnost už není tak samozřejmá, musí se mi o tatínkovi v noci zdát, někdo mi ho musí připomenout, aby se to oživilo. Tyhle věci bývají spíš literární nebo předstírané vyznání. Žal musíte jednou pochovat. To neznamená, že by byl zapomenutý, ale aktuálně přítomný v každé chvíli není.
D: Postavička na obzoru.
J: Připomíná mi to, jako když loď mizí z očí. Dlouho je to loď, a pak už jen tečka.
D: Je to fyzický, fyziologický zákon. S tím se nenechá nic dělat. Obrazy a básně ale zůstávají...No a čekáme na ty šroubárny!

Daniel Reynek-Jiří Reynek-Rozhovor Aleše Palána: Kdo chodí tmami

To Binge

Waiting by the mailbox, by the train
Passin' by the hills 'til I hear the name
I'm looking for a saw to cut these chains in half
And all I want is
Someone to rely on as
Thunder comes a rolling down
Someone to rely on as
Lightning comes a staring in again

I'll wait to be forgiven
Maybe I never will
My star has left me
To take the bitter pill
That shattered feeling
Well the cause of it's a lesson learned
Just don't know if I could roll into the sea again
"Just don't know if I could do it all again" she said, it's true

Waiting in my room and I lock the door
I watch the coloured animals across the floor
And I'm looking from a distance
And I'm listening to the whispers
And oh it ain't the same, when you're falling out of feeling and you're
Falling in and caught again

I'm caught again in the mystery
You're by my side, but are you still with me?
The answer's somewhere deep in it, im sorry but you're feeling it
But I just have to tell that I love you so much these days
Have to tell you that I love you so much these days, it's true

My heart is in economy
Due to this autonomy
Rolling in and caught again
Caught again

My heart is in economy
Due to this autonomy
Rolling in and caught again
Caught again

Malý cyglista

U Sylvy a Marka

Začali jsme v Jihlavě setkáním s dlouho neviděnými kamarády. Po posezení v kavárně s dětským koutkem (jak jinak) jsme se odebrali do místní ZOO.
Miky strávil veškerý čas u výběhu s medvědem. Mostíky a schodíky ho zaujaly víc než samotný medvěd.



Oběd jsme si dali v hospodě nad ZOO, byla to rychlovka, museli jsme se po chvíli přesunout na nádraží a odjet směr Moravské Budějovice. Patrickova nervozita při mávání (už se bál o zaparkované auto) nás později docela dost pobavila.
Miky se po příjezdu do Hostima hnedle velice spřátelil s kočičkami.
Večer v kuchyni u vína.
Druhý den jsme se v poledne vydali na výlet do městečka Biskupice. Vzali jsme to busem přes Jevišovice (již loni navštívené), kde si děti schruply a my si povídaly na trávě ve stínu stromů.
V Biskupicích je půvabná budova bývalé školy a pěkný kostelík. V obém jsou prý uhnízdění netopýři, ale potvrdit to nemůžu, vevnitř jsme nebyli.



Večer velká filmová debata nad v zimě zapůjčenými filmy. Sylva a Marek jsou nároční diváci, já už jsem, bohužel, trochu zprimitivněla. Hlavně, aby to bylo jako ze života...

Ve čtvrtek se pro loňský velký úspěch opakoval výlet do Znojma. Bylo sice děsné vedro, ale my jsme to zvládli. Dopoledne jsme přečkali v klimatizované cukrárně s dětským koutkem (jak jinak, tenhle byl ale fakt super). Pak jsme se vydali ke svatému Mikuláši zapálit svíčku a podívat se na kazatelnu, co vypadá jak zeměkoule.



Naobědvali jsme se na věčnosti. Miky tam po obědě znaven běháním po polštářích usnul a Karolínka se k němu brzo přidala.

Malba Milivoje Husáka na průčelí kostela sv. Alžběty

Procházkou přes město jsme se dostali do parku, kde už jsme tak nějak počkali až do odjezdu vlaku. Na nádraží jsme sledovali odjezd "lasičky", co pendluje mezi Znojmem a Vídní, tak jsme si říkaly, že příště necháme Ondru a Marka doma s dětma a my dvě si vyjedeme do Vídně do Opery:-)
Po návratu jsme si všichni společně zašli do hostimské hospůdky na zahrádku na jedno. Byla legranda, děti skákaly po stolech a točily slunečníkem.
Večer jsme dělali ohýnek. Žebřík vedl až na Měsíc.
V pátek v Jihlavě pak krutý návrat do reality - oběd v cool baru s MTV na plný pecky.

Bubble

Dívali jsme se včera s Vítkem a Aničkou v pozdních nočních hodinách (jak je u dobrých filmů na ČT zvykem) na film Bublina.
Film natočený v americkém Ohiu s neherci v jejich vlastních bytech (mimo jiné). Film o tom, jak je těžké až nemožné uniknout místu a lidem, kteří v něm žijou.
Mám ráda tyhle filmy, přijde mi, že úplně cítím, jak to tam asi může vonět (nebo taky smrdět). Silný příběh.

Tajemství ostrova za prkennou ohradou

je půvabná knížka od Petra Čecha, který napsal O mráčkovi. Opět dárek od táty, pro Mikuláše ji budu ještě pár let schovávat, ale pro sebe jsem si ji před usnutím už přečetla. Je o dětství ve 30.letech minulého století, o životě v klukovské partě, ale taky o smrti, jak ji chápat a jak se s ní možná smířit.



I já teď tak trochu žiju v klukovské partě, Miky má za kamaráda místní toulavé dítě, Honzíka, tak s nima chodívám házet kameny do rybníka.
I já dělám klukoviny - Ondra nás po návratu z Ukrajiny vytáhl na brodské koupaliště -spálila jsem si záda. Ale jinak perfektní, Miky byl nadšený.
Nechala jsem si na kolo přidělat cyklosedačku, takže se nám s Mikym otevřou nové horizonty. Jsem zvědavá.
Dneska pršelo celý den, je tu za Vítkem Anička, barák plný lidí, tak měl Miky o zábavu postaráno. Líbí se mi, jak si hezky s každým vyhraje. Jezdil s takovým tím obslužným vozíčkem z pokoje do pokoje a nabízel nám kávu, čaj, knihy a různé jiné věci.

Atonement: the ending

There was a crime. But there were also the lovers. Lovers and their happy ends have been on my mind all night long. As into the sunset we sail. An unhappy inversion. It occurs to me that I have travelled so very far after all, since I wrote my little play. Or rather, I´ve made a huge digression and doubled back to my starting place. It is only in this last version that my lovers end well, standing side by side on a South London pavement as I walk away. All the preceding drafts were pitiless. But now I can no longer think what purpose would be served if, say, I tried to persuade my reader, by direct or indirect means, that Robbie Turner died of septicaemia at Bray Dunes on 1 June 1940, or that Cecilia was killed in September of thr same year by the bomb that destroyed Balham Underground station. That I never saw them in that year. That my walk across London ended at the Church on Clapham Common, and that a cowardly Briony limped back to hospital, unable to confront her recently bereaved sister. That the letters the lovers wrote are in the archives of the War Museum. How could that constitute an ending? What sense or hope or satisfaction could a reader draw from such an account? Who would want to believe that, except in the service of the bleakest realism? I couldn´t do it to them. I´m too old, too frightened, too much in love with the shred of life I have remaining. I face an incoming tide of forgetting, and then oblivion. I no longer possess the courage of my pessimism. When I am dead, and the Marshalls are dead, and the novel is finally published, we will only exist in my inventions. Briony will be as much of a fantasy as the lovers who shared a bed in Balham and enraged their landlady. No one will care what events and which individuals were misrepresented to make a novel. I know there is always a certain kind of reader who will be compelled to ask, But what really happened? The answer is simple: THE LOVERS SURVIVE AND FLOURISH. As long as there is a single copy, a solitary typescript of my final draft, then my spontaneous, fortuitous sister and her medical prince survive to love.
Ian McEwan: Atonement




McEwana si dávám do hledáčku. Film Pokání jsem viděla, ještě než se narodil Mikuláš. Slibná první půlka, druhá už mi přišla moc hollywoodská. Knížka je nádherná. Film mi k ní aspoň posloužil jako kulisy.

Na fotografii jsou lekníny na petrkovském rybníku. Procházka do Petrkova a pak na petrkovské nádržíčko je "francouzská", procházka k Hladovému mlýnu je "anglická".

I don´t think I can blame the heat...

Újezdec v obrazech

Moc jsme se na sebe letos těšily. A vyšlo to. Vše jak vždycky. Soulmates.
K Petře do Újezdca moc ráda jezdím. Jet ke kemarádce na prázdniny a cítit se, jakoby mi bylo šestnáct. Petry mamka se vždycky ptá: "Tak co, ještě se vám nezadřely panty z toho mluvení?"

První den jsme dělali věci, co baví nás.
Vyprovázeli jsme vlaky.
Házeli kamínky do vody.



Krmili králíčky.




Večer jsme vyžahly flašku vína. To se pak někdy druhý den ráno vyplatí dát dětem do ruky dálkový ovladač a na stůl pytel křupek.



Nesměl chybět výlet motoráčkem, a tak jsme jeli do Luhačovic. Nejdřív jsme se posilnili u pramene sv. Josefa.




Pak jsme se ještě více posilnili tady:



Jídlo bylo výborné, jen jsme na něho museli trochu dýl čekat. Ještě že tam měli ty houpačky, Miky s Dádou se dostali do jiného časoprostoru. Dáda se choval jako pravý gentleman -pomáhal Mikymu na houpačku i z houpačky. Je to moc milý kluk.



Pramen doktora Šťastného Miky prospal. Pili jsme z něho takhle stylově.




Cože? Na kolonádě hrajou? Tak to tam musíme běžet!












Třetí den. Nestačilo, že mě předchozí dny Petra vykrmovala carrot cakem, musela ještě provokovat s cheesecakem. Tuhle fotku jsem si udělala do série. Existuje ještě podobná, čtyři roky stará, kde mi peče narozeninový dort s Dádou, když jsem je byla navštívit v Jordánsku.



Bylo děsné vedro. "U Štěpána" se však dalo přežít. Hospoda s obrovskou travnatou plochou, prolízačkama a trampolínou a jako bonus, světe, drž se - výhled na projíždějící vlaky.
K zapůjčení jsou i rozličné hračky. Miky s Petrou krásně spolupracoval na vkládání tvarů. Se mnou tuhle aktivitku odmítá. Asi ho pošlu do Jordánska na převýchovu.



Na trampolíně byl Miky vůbec poprvé a dostal se do tranzu. Neskákal, ale běhal kolem dokola a vykřikoval svoji mantru mamíjatatíjababíjadědapípavít.



Když jsme pak večer uložily děti, jely jsme se ješte do Uherského Brodu vyvětrat do Tesca a pak dlouho do noci řešily různé záležitosti. Řešíme je ještě teď po esemeskách. Však Petry tatínek nadarmo neříká: "Vy kdybste spolu byly deset let ve vězení, tak si stejně ten den, co vás propustí, u brány řeknete - a odpoledne se stav, dopovím ti to."

Závěrečné foto není ze žádného zámku, ale z prachobyčejné brněnské nádražky, kde jsme si čekání na přípoj ukrátili tu kávou, tu džusem.



P.S. Přivezla jsem si z výletu pár pěkných hadříků na sebe. Petřina sestra otevřela totiž v Újezdci pobočku svého second handu. Tak jestli něco sháníte, a to hlavně pro děti (ale nejenom pro ně), nakupujte u vikíska.

Tyto dny

krmí Miky sousedovic slepičky. Hází kameny do rybníka. Zalívá babičce zahrádku. Vyprovází vlaky. Jezdí vlakem. Drandí s nádražními dětmi na odrážedle.
V plném kostele sv. Petra a Pavla se chová naprosto ukázkově a babičce přiváží z pouti perníkové srdce.
Je tu na prázdninách náramně spokojený.
Já si po večerech popíjím čaj z máty natrhané na zahrádce. Horko těchto dnů dokonale koresponduje s první polovinou Pokání.
Takhle mámě kvetl jasmín, když jsme přijeli.